Polenský hrad-dějiny a stavební vývoj

Polenský hrad byl postaven pravděpodobně na začátku 60.let 13.století na ostrožně Kateřinského vrchu chráněného od západu bažinatým terénem říčky Šlapánky a od severu Ochozským potokem. Původně z větší části dřevěný hrádek byl v průběhu 13. a 14.století přebudován na gotický hrad, který byl centrem polenského a později polensko-přibyslavského panství.

Válečné a živelné pohromy měnily architektonický vzhled objektu, který vidíme na Houfnaglově rytině z roku 1617 již částečně jako zámek po přestavbě Zachariáše z Hradce. Po poslední přestavbě koncem 17. století Ferdinandem z Ditrichštejna dostává současnou barokní podobu. Dne 10.května 1794 vypukl ničivý požár, po kterém se roku 1810 vrchnostenská správa přestěhovala do nedaleké Přibyslavi a objekt začal být využíván jako nouzové bydliště a skladiště. Až do roku 1922 byly některé části zdevastovaného hradu rozebírány na různé stavby a opravy.

11.hrad

Cílem mého příspěvku je nastínění historického a stavebního vývoje objektu polenského hradu, který je jednoznačně nejstarší dochovanou stavbou v Polné a jež má za sebou bohatý stavební vývoj, jehož pozůstatky v podobě architektonických prvků z různých období se dodneška dochovaly. V úvodu si nastíníme historii polenského hradu a jeho majitelů, v závěru se pak podrobněji podíváme na jednotlivé objekty, jež se dochovaly a popíšeme si též i dochované architektonické články, jež jsou mnohde umístěny na objektu až druhotně a tudíž nemůžeme s jistotou říci, jaké bylo jejich původní umístění. Vzhledem k tomu, že polenský hrad nemá proveden archeologický a stavebně-historický průzkum, byl jsem nucen pracovat pouze prameny archivní povahy a povrchovým pozorováním. Z hlediska badatelského zájmu hrad v Polné prozatím zůstává popelkou mezi českými hrady a nejpodrobněji se jím zabýval už před polovinou 19.století F.A.Heber. Jeho poznatky o stavební podstatě hradu převzal do svého epochálního, ale převážně historicky orientovaného díla August Sedláček a uměleckohistoricky motivovaný výběr lokalit způsobil, že ani v barvité fresce o českých hradech Dobroslavy Menclové se Polná neobjevila. Skromná je i stať o Polné v Ilustrované encyklopedii českých hradů Tomáše Durdíka.Přesto ji ve své publikační sérii o městech využil Karel Kuča (hlavně k datování vzniku hradu až do 14.stol.). Teprve v roce 2005 se architektonickým vývojem podrobněji obíral František Musil, i když především s využitím historického plánu z doby okolo let 1750-1760, veduty z počátku 17.stol. a povrchové obhlídky nedávno památkově upraveného hradního komplexu. Nevelkou zmínkou, víceméně na stejném informačním substrátu, přispěl k rozmnožení představ o podobě hradu v knize o pánech z Kunštátu i Miroslav Plaček. Několik zmínek o historii hradu je též možno nalézt i v regionální literatuře, tzv. polnensiích a též v archivu Městského muzea v Polné, kde je docela slušná sbírka starých fotografií hradu z doby před jeho přestavbou. Zajímavé jsou i 4 rekonstrukce hradu od nejstarších dob až po podobu ze 17.stol., vyhotovené Pavlem Šimečkem a publikované ve sborníku Polensko. Pavel Šimeček, architekt ze Zlína, navštívil Polnou třikrát, a to v letech 2000, 2001 a 2002. Jako zkušený architekt zabývající se v celostátním měřítku archeologickým výzkumem a zpracováním projektu na rekonstrukce hradů, zámků a tvrzí v České republice, navštívil Polnou a zjistil, že zdejší hrad nemá proveden archeologický výzkum a zaměření. Prošel proto celý hradní areál, provedl měření a průzkum jednotlivých stavebních částí z různého stavebního období, důkladně též prozkoumal i sklepení a podzemní prostory a na základě zjištěných poznatků vytvořil kresebnou rekonstrukci stavebního vývoje hradu. Průzkum nádvoří při rekonstrukci hradu v roce 2004 odhalil relikty válcové věže na straně opačné, než je zakreslena na rekonstrukci hradu, tedy nalevo, blíže k dnešnímu jižnímu křídlu, tzv. „Hradeckého domu“. Zbytky této okrouhlé válcové věže jsou vytýčeny na povrch nádvoří dle plánů ditrichštejnského dvorního stavitele A.Grima z 18.století.

 

1.Doba nejstarší, vznik hradu, páni z Polné (?-1320)

Existence souboru hradu a středověkého města (první písemná zmínka o Polné 7.7.1242, o městě 1346, o hradě 1356) jen dokládá jejich význam a polohu na důležité stezce spojující Čechy a Moravu, kterou zmiňují i písemné prameny. Můžeme ji označit jako méně důležitou větev tzv. haberské stezky ze Znojma do Prahy (s odbočkou na Přibyslav a Chrudim), ale významem ji zřejmě převyšovala trasa z Brna přes Velké Meziříčí k Německému Brodu a Praze. Vznik osady není jako obvykle doložen, ale v roce 1242 v ní stál farní kostel Máteře Boží, jehož patronát velmož Jan, syn Zbyslavův, postoupil komendě řádu německých rytířů v Drobovicích. Ke komendě měl nesporně vřelý vztah, neboť ji v sousedství své sídelní osady založil a dotoval. Téměř soudobý pramen-Cronica domus sarensis, Žďárská kronika-též uvádí Jana (Jence, Jeniše) z Polné coby fundátora neúspěšného monastického založení uprostřed Vysočiny. Zalesněné území k tomuto účelu nakonec postoupil Přibyslavovi z Křižanova, ale záměr uskutečnil až Přibyslavův zeť Boček u Žďáru (nad Sázavou) v roce 1252. Drobovická komenda tedy byla skromnější náhradou většího podniku a Jana z Polné brzy nato (okolo roku 1245) v jejím kostele pohřbili.

Jan byl zámožnou osobou, jehož otec Zbyslav z Bratčic se jmenuje v letech 1211-1213 a k roku 1213 byl spolukastelánem (odtud titulatura comes). Zbyslav a po něm jan měli tedy statky v Čáslavsku, na jehož hranicích leží i Polná, zřejmě přirozená výsluha za výkon úřadů (Jan byl roku 1233 maršálkem). Polná se zřejmě stala Janovým druhým sídlem, ale o stavbu hradu se s největší pravděpodobností nezasloužil. Ostatně ani Přibyslav z Křižanova neměl za svého života v Křižanově hrad. Proti existenci hradu v Polné též hovoří to, že nelze per analogiam klasifikovat válcovou věž, známou nejprve jen z Houfnaglovy veduty, jako centrálně situovaný donjon z té doby. Zmíněný plán z roku 1760 naopak dokládá polohu věže v nároží hradního jádra a rozměry odpovídající běžné útočištné věži – bergfritu-zejména druhé poloviny 13.stol. průměr měla 9,5m a světlost v přízemí zhruba 3m, což konečně doložil i nedávný odkryv základů, k němuž došlo při rekonstrukci.

2.Jindřich z Lipé a páni z Lipé na Polné (kol. r.13201356)

Význam Vikarda z Polné i rozvrh hradu naznačují, že pokud se o jeho založení nepostaral již Jan II. z Polné, vznikl snad z Vikardovy iniciativy. Polná někdy po roce 1327, kdy byl Vikard mrtev, přešla na Jindřicha z Lipé a páni z Polné definitivně mizí z historických relací. Přestože pro to nebyla motivace a prozatím nemáme ani písemné doklady, T.Durdík bez udání důvodu předpokládá stavbu hradu v době pánů z Lipé. Jediný náznak-při nedávné obnově osazené ostění z hradního lapidária se znakem se zkříženými ostrvemi-může pocházet z přestavby, o níž se nemuseli zasloužit páni z Lipé, ale až příslušníci rodu se stejným erbem-páni z Pirkštejna. Ješkovi z Pirkštejna postoupil hrad a městečko Polnou s mýtem a 14 vesnicemi. Ješkovým potomkům panství patřilo velmi dlouho a teprve někdy na začátku 60.let 15.stol. je počal spravovat syn krále Jiřího z Poděbrad Viktorin z Kunštátu.

3.Páni z Pirkštejna na Polné (1356-1463)

V této době, tj. za pana Hynce Ptáčka z pirkštejna chránil od západu polenský hrad rozlehlý bažinatý terén, přeměněný v časech Viktorina na rybník Peklo, ze severní strany vodní příkop a rybník v jednom-Pekýlko a od severovýchodu dnes již zaniklý Lázeňský rybník. Na zbývajících stranách byl hrad kryt suchými příkopy, z části vylámanými do skalního podloží. Příchod k pevnosti byl možný od východu-buď přímo od města po hrázi Lázeňského rybníka dnes již nedochovanou přední branou, nebo z Kateřinského náměstí na jižní straně předhradí. Bránu do vlastního jádra hradu podle mínění části badatelů chránil okrouhlý bergfrit. Dochovaná rytina města ze 17.stol. však ukazuje tzv. Červenou věž, která měla být oním bergfritem, jako mohutnou pětipatrovou stavbu uvnitř hradního areálu, výrazně převyšující všechny ostatní budovy na hradě. Pak by šlo o věž nikoli obrannou a útočištnou, ale o tzv. donjon, tedey věž určenou k trvalému obývání a k tomuto účelu tedy užívanou i za éry Hynce Ptáčka, který se na polenském hradě narodil. Přímo jemu je pak přisuzováno vybudování hranolové, údajně třípatrové věže vně vnější hradby spojené s jádrem hradu nádvorním traktem. Přístup byl pro případného útočníka znesnadněn tím, že obě brány spojoval s předhradím padací most přes příkop. Hradní palác stál na západě a tvořila ho dvě křídla, i v tom tedy předčil Ptáčkovu posázavskou rezidenci v Ratajích nad Sázavou. Ze severní a západní strany měly polenský hrad chránit mohutné hradby zesílené baštami.

4.Viktorin z Kunštátu, páni Kunštátu a z Poděbrad na Polné (1463-1468, 1479-1486, 1486-1515)

Viktorin z Kunštátu Polnou vyženil roku 1463 a zřejmě v této době byl vymalován i tzv. Kunštátský sál, kde se dochoval Viktorinův alianční erb, kdy ho zachycuje jako knížete minsterberského, kladského a opavského. Viktorin se však dlouho z vlastnictví polenského panství netěšil. Při obléhání Třebíče Uhry v roce 1468 král Jiří využil polnou jako základnu pro záchrannou výpravu, jíž se sice podařilo Viktorina vyprostit, ale po pádu kláštera se Polné zmocnily katolické oddíly Zdeňka ze Šternberka. Jeho následníci ji Viktorinovi vrátili až v roce 1479, tedy po uzavření olomouckého míru. Ani poté neměl Viktorin na větší stavební práce příliš času a zřejmě ani zájem. Z těch stavebních činností, které v této době na hradě proběhly, můžeme zmínit pozdně gotickou přestavbu, jejíž součástí bylo zesílení hradního opevnění i důkladná oprava městských hradeb, obrana na severu byla zesílena dlouhou parkánovou hradbou, pod skalním srázem byl vybudován velký rybník Peklo, z velké části obepínající hrad.

O několik let později prodává Viktorin polenské panství vzdálenému příbuznému Janu Bočkovi z Kunštátu a Jevišovic. Na hradě a patrně i ve městě následně došlo k rušné stavební činnosti. Důvodem bylo odstranění válečných škod a jistě též úpravy hradu, který se měl stát hlavním sídlem této rodové odnože. Janem Bočkem, synem Hynka Suchého Čerta z Mohelna a Jevišovic započal její ekonomický vzestup. Jan střídal významná místa jako Templštejn, Bzenec, Buchlov, ale protože je držel formou zástavy, pobýval na nich jen krátce a nemínil ani investovat. Na Polné byla situace jiná a o přestavbách svědčí heraldické památky-erby Jana(vrchní pruhy) a hlavně Kunhuty z Pernštejna. Kunhutina rodového zubra nalézáme i v průčelí tzv. Viktorinova domu na náměstí a na oltářní predele v kostele sv.Kateřiny na návrší nad hradem. Přitom ovšem nelze vyloučit, že erbovní desku na dům přenesli z hradu a erbovní štít v kostele může souviset s pohřbem Kunky(po roce 1484), pro níž byl kostelík patrně místem posledního odpočinku. Některé pozdně gotické architektonické články zabudované především v západním hradním paláci mohou pocházet i z prací prováděné Janovým synem Hynkem Bočkem, který Polnou převzal roku 1500. Jeho manželce Anně z Hradce patří tesaný erb růže na znakové desce v lapidáriu a na malované výzdobě ve výklenku tzv.Kunštátského sálu. Svatbu měli v roce 1513, ale již roku 1515 se přestěhovali na Kunštát a Polnou Hynek prodal Mikuláši Trčkovi z Lípy.

5.Trčkové z Lípy na Polné (1515-1538)

Trčkové patrně v Polné mnoho neudělali, vždyť několik let vedli spory s Hynkem kvůli nesplacené kupní ceně. Mikulášův bratr Burian se ještě dočkal slavnostního přivítání krále Ludvíka zemskými představiteli u Polné v březnu 1522 a o dva měsíce později zemřel.

6.Valdštejnové na Polné (1538-1553)

Jan Trčka st. Z Lípy prodal panství Karlu Skalskému z Valdštejna a s jeho dcerou Kateřinou je vyženil Zachariáš z Hradce a na Telči. Kateřina z Valdštejna, narozená na polenském hradě zde prý neměla příliš šťastné dětství, jak se zmiňují některé dobové prameny, o to více štěstí prožila ve svazku manželském se Zachariášem z Hradce.

6.Zachariáš z Hradce a páni z Hradce na Polné (1553-1597)

Pan Zachariáš Polnou vyženil sňatkem s Kateřinou z Valdštejna. Velkolepá svatba, která se konala roku 1553 na polenském hradě byla velkolepá a dle kronikářů té doby /např.Václav Březan-Životy posledních Rožmberků, Staré letopisy české/ se jí zúčastnili přední velmoži té doby, mimo jiné i Vilém z Rožmberka, jehož svatební průvod prý čítal 99 koní. Zřejmě právě při příležitosti svatby se projevil na polenském hradě nedostatek místa a komfortu, proto bylo přistoupeno k renesanční přestavbě nevyhovujícího hradu na pohodlné renesanční zámecké sídlo, splňující nároky na bydlení té doby. Zachariáš jako proslulý stavebník hrad přestavěl a nepochybně i obnovil po úderu bleskem a následném požáru v roce 1584. Nádvoří obklopovaly renesanční arkády a celé sídlo bylo pokryto psaníčkovými sgrafity, též místnosti v reprezentačních prostorách byly pokryty freskovou výmalbou /Kunštátský sál-fresková výmalba pocházející z doby Zachariášovy,zvláště pozůstaky zelených rozvilin na klenbách, díky kterým se tomuto sálu říkalo „Zelený salonek“ a rostlinná výzdoba ve spodní části tzv. „erbovní chodby“, části ostění, pětilisté růže, jižní křídlo tzv. „Hradecký dům“, kde se nachází jediná dochovaná černá kuchyň na hradě/. Když srovnáme dobové pohledy na město Telč a Polnou, zjistíme, že si města Telč a Polná byly mnoho podobná, díky renesančním štítům a podloubím u měšťanských domů. Bohužel v Polné tyto krásné prvky renesance vzaly za své při velkém požáru města v roce 1863. Renesanční arkády vzaly za své při stržení severního křídla v roce 1840, kdy bylo zničeno několik sálů spolu s hradní kaplí. Zachariáš a Kateřina spolu měli krásný vztah a nebyl to tedy typický sňatek z rozumu, ale z lásky, o čemž svědčí i ikonografický program a výzdoba pohřební kaple Všech svatých na telčském zámku, kde jsou Zachariáš i Kateřina pohřbeni. Můžeme konstatovat, že za časů pánů z Hradce Polná i polenský hrad prožívali zlaté časy. Zachariáš umírá v roce 1597.

7.Žejdlicové ze Šenfeldu na Polné (1597-1622)

Žejdlicové ze Šenfeldu se na Polnou dostávají v době, kdy hrad září novotou po poslední velké renesančční přestavbě za Zacharaiáše z Hradce v letech 1584-1586, tudíž nemají důvod hrad znovu přestavovat. Polnou si zvolili za své hlavní sídelní město, svědčí o tom fakt, že si ve zdejším hlavním kostele Nanebevzetí Panny Marie budují velkou rodinnou kryptu, kde spočinuly jejich ostaky po smrti. Z pohřební výbavy se nám dochovaly cínové rakve, ošacení či soubor vzácných manýristických šperků, které byly pro svoji jedinečnost a unikátnost zapůjčeny v roce 1996 na výstavě Rudolf II. A Praha. Za Žejdliců je např. na Polensku zavedeno pěstování mrkve, když brambory na Vysočinu přišli až o několik století později (1780).Žejdlicové Polnou získávají v roce 1597 od posledního pána z Hradce Jáchyma Oldřicha, když jí kupuje bývalý Jáchymův poručník Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu. Rudolf Žejdlic se aktivně účastnil stavovského povstání, a proto hrad v září 1618 na rok obsadili císařští. V roce 1620 na polenském hradě přespal i tzv. „zimní král“ Fridrich Falcký, když si zde krátil čekání se zástupci moravských stavů. O výstavnosti a komfortu na polenském hradě v této době svědčí i fakt, že jeho pobytu využívali i korunované hlavy, které zde několikrát pobývali.Po Bílé Hoře celé rozsáhlé polensko-přibyslavské dominium připadlo Kardinálu Františku z Ditrichštejna, který jej za výhodnou cenu kupuje. Poslední z rodu Žejdliců dle kronikářů volí dobrovolný odchod ze světa, aby nezhynul potupnou smrtí se 27ti českými pány na Staroměstském náměstí.

8.Ditrichštejnové a Polná (1622-1922)

Kardinál František z Ditrichštejna se po Bílé Hoře dostává za výhodné ceny ke zkonfiskovaným panstvím nejen v Čechách ale i na Moravě. Tímto způsobem kupuje i polensko-přibyslavské dominium. O tom nás informuje portál na zadní straně branské věže na bývalém předhradí směrem od Kateřinova, která sem byla zřečjmě zasazena nedlouho po koupi panství. Jelikož měli Ditrichštejnové ve svém vlastnictví několik panství, polná pro ně nebyla až tolik významná aproto uvažovali, co s ní udělají. Prvním záměrem bylo zřízení kasáren v objektu hradu a zámku, k čemuž nakonec nedošlo a na místo toho v objektu zřídili kanceláře panských úředníků, jelikož zde sídlila správa polensko-přibyslavského panství. Na Polné Ditrichštejnové nikdy nesídlili, jelikož měli své hlavní sídlo na zámku v Mikulově. Za Ditrichštejnů je polenský hrad zbaven opevňovacích a fortifikačních prvků, proto jsou zaváženy hradní příkopy a rušeny padcí mosty. V letech 1645 a 1647 polenský hrad vyplenili avypálili vždy Švédové a na rozsáhlejší obnovu se zřejmě čekalo až do let 1690-1693. Provedl ji Ferdinand Josef z Ditrichštejna a hrad v podstatě dosáhl současného hmotového rozsahu. Ovšem hrad samovolně vyhořel i v letech 1735, 1744 a 1794. V posledním případě víme, že oheň postihl jádro hradu atrval několik dní, když vypukl z nedalekého panského pivovaru, proto k obnocvě hradního jádra již nebylo přistoupeno, jen bylo provizorně zastřešeno a správa celého panství je v roce 1810 přenesena na zámek do nedaleké Přibyslavi. Od té doby polenský hrad chátrá, je využíván jako nouzové bydliště, zdroj levného stavebního materiálu pro obyvatele Polné a stává se útočištěm toulavých koček a psů. Pozvolný rozpad objektu hradu způsobil, že v roce 1844 museli strhnout nebezpečné partie severního křídla a z hranolové věže a jižního křídla zbylo jen torzo. O budovy předhradí projevili majitelé přece jen o něco větší péči a v nejnutnější míře je udržovali a využívali pro ubytování a kanceláře úředníků správy velkostaku. V té době však došlo ještě k jedné významnější přestvbě objektů předhradí.
Úpravy devastovaného hradu po I.světové válce souvisely se záchranou a změnou majitele. Po pozemkové reformě se zchátralý hrad s polozříceným jádrem dostal prodejem průmyslníkovi Václavu Pojmanovi a pak darem do rukou Spolku městského muzea, potažmo místního sokola a obnova mohla započít.

9.Revitalizace a obnova polenského hradu v době první republiky až po současnost (1922-2011)

V roce 1925 byly stavební práce na objektu hradu tak daleko, že se do přízemí mohlo stěhovat muzeum. Byl to však nesmělý počátek a práce zvolna pokračovaly po celé období první republiky, přičemž pro potřeby Sokola upravili část budov na jižní části předhradí. Bylo též znovu vystavěno patro nad dochovanou částí přízemí jižního křídla hradního jádra, a to včetně historizujícího štítu dle návrhu zakladatele polenského muzea B.Rérycha. Na vrchol potom umístili starou korouhev z roku 1600, pocházející ze staré hradní věže. Znovu se obnova rozběhla po roce 1970 a opět nejprve došlo na budovy po jižním obvodu předhradí, kde je dnes Zámecká restaurace, Městské kulturní středisko a velký Khunův hudební sál. Mezi léty 1988-1994 též pro muzeum rekonstruovali část východního křídla severně od průjezdu. Teprve po roce 1990 dostavbou schodištního traktu severního křídla zahájili obnovu jádra a nakonec byl upraven a nově zastřešen hlavní (západní) palác. Přirozeně bylo upraveno i nádvoří do nepříliš š´tastně architektonicky pojednané jižní části se vrátila poloreplika barokní kašny z roku 1693. Práce byly ukončeny až roku 2004. Je veliká škoda, že tato úžasná příležitost nebyla využita k provedení stavebně historického průzkumu a archeologického výzkumu. Proto řada níže uvedených úvah vychází z povrchového (a tím i povrchního) pozorování, historických zpráv a dokumentace.

 

 

Popis areálu hradu a zámku v Polné s dochovanými

architektonickými prvky a objekty

Přibližně čtvercová dispozice původního hradu, později hradního jádra, se skosenými nárožími využila nízký výběžek nad údolí potoka, které je odděluje od města. Od západní strany hrad chránily bažiny časem zatopené rybníkem Peklo a od severní strany menší rybník zvaný Pekýlko, který byl v podstatě širokým příkopem napájeným vodou. Na zbývajících stranách obíhaly hrad suché příkopy dílem vylámané do skalního podloží a na jižní straně možná zdvojené. Byly zasypány už na přelomu 17.a18.století. Brána jádra byla situována na východní straně a po bocích ji střežily raně gotický okrouhlý bergfrit a hranolová věž, obojí v nárožích. Zatímco bergfrit pocházel nepochybně z počátků hradu, hrnatá věž, která stojí vně obvodní hradby a není s ní svázaná, je pozdější. Původní palác stál na západě a prozatím lze jen důvodně předpokládat, že z něho zůstaly alespoň spodní partie dnešní budovy. I valená klenba sklepa patrně pochází ze 14.

i spíše 15.století. Ještě pozdější se jeví segmentová valená klenba suterénu gotického severního paláce, která je evidentně druhotně nasazena na dodatečných průběžných patkách. Palác byl na východě k hradbě připojen šikmou zdí a trojúhelný závěr coby kněžiště mohla využít zmiňovaná kaple. Byla situována v patře a na plánu Václava Frieba z doby okolo roku 1810 je zakreslena lomená klenba, snad zbytek triumfálního oblouku. Severní palác zřejmě pochází z období vlády Ronovců, o jejichž stavební činnosti na hradě vypovídá onen kamenný erb se zkříženými ostrvemi. Do pozdní pirkštejnské doby může patřit právě hranatá věž a k ní připojený nádvorní trakt, jenž jí zpřístupňoval. Pokud ovšem nevznikl až v souvislosti s východním křídlem.

Západní palác byl v konečné fázi dvoupatrový, ale kvůli zřícení nádvorní zdi se z horního podlaží stalo podstřeší, o jehož členění a vývoji nelze bez podrobného průzkumu říci nic zásadního. Někdy po roce 1810, zřejmě v důsledku nezajištění stavby po požáru v roce 1794, se propadla část kleneb prvního patra, a proto bylo (až na obvodní zdi přízemí) roku 1844 zbořeno i křídlo severní. O tehdejší úplnosti kleneb v patře západního a severního paláce vypovídá již zmíněný kvalitní plán V.Frieba, na němž je ještě zakreslen renesanční arkádový ochoz podél přízemí severního paláce. Frieb už však nemohl zachytit východní křídlo, okrouhlou věž a také východní polovinu jižního křídla a v troskách už bylo i patro čtverhranné věže. V úplnosti ještě vidíme plně uzavřené jádro hradu na plánu z let 1750-1760, ale ten zároveň vylučuje představy, že bylo jako standartní renesanční zámek vybaveno několika rameny ochozů. Zato na dvorním průčelí západního paláce jsou evidentní stopy (naštěstí novou fasádou přiznaných) starších ochozů. Jde o pozůstatky dřevěných nosníčků a kamenných konzol. Dřevěný ochoz byl patrně i ve druhém patře.

V západním paláci je nejlépe památkově upraveno 1.patro, které už v gotice předznamenávalo Italy později upřednostňované „piano nobile“. V něm ve tříprostorové skladbě zůstala pozdně gotická a renesanční ostění oken a dveří. Od severu k jihu na sebe navazují síně tzv.Erbovní, Ditrichštejnský a Kunštátský sál, v němž zůstaly dochovány křížové klenby bez žeber a již dotčené (a K.L.Klusáčkem dílem dotvořené) nástěnné malby. V interiérech Erbovního a Ditrichštejnského sálu propadlé klenby a strop do roku 1925 nahradily historizující trámové stropy. Všestranně pozoruhodný je protáhlý výklenek v jižní, mimořádně silné zdi. Je zaklenut hvězdicovou klenbou s žebry trojúhelného profilu vytaženými ze štukové omítky a na stěnách je informačně cenná heraldická galerie. Enormní síla zdiva štítové zdi paláce (v kontextu s dutinami ve více podlažích) ukazuje na zesílení jižní zdi v celé výšce. Podle znakové výzdoby k tomu došlo zhruba v období let 1479-1500, tedy za druhého držení hradu Viktorinem z Poděbrad a Minsterberka a též Janem Bočkem z Kunštátu a Jevišovic. Na novou polohu průčelí tak mohl navázat jižní renesanční palác Zachariáše z Hradce, který tak o něco překročil původní obvodní hradbu jádra a táhl se až k bergfritu, jehož hmotu z velké části pohltil. Jižní, plně renesanční palác má proto o mnoho subtilnější vnější zeď, která už neměla hrát prvotně obrannou funkci a věž do jeho východního konce zakomponovali s využitím vyrovnávacích přizdívek , pod nimiž zmizelo její zaoblení.

Už jsme konstatovali, že i jižní palác známe alespoň z dochované poloviny jeho přízemí, ale ještě horší informační situace panuje okolo východního křídla hradního jádra. Bez plánu z poloviny 18.století a při absenci dokumentovaného archeologického výzkumu z nedávných úprav bychom o něm nic nevěděli. Přitom právě v této elavaci se zřejmě nacházel vstup do vnitřního hradu, o jehož původní poloze proto nemáme jistotu. Východní křídlo spojovalo okrouhlou a hranatou věž a obsahovalo dva prostory. Severní se podle širokého rozpětí špalet otvoru navenek mohl nacházet v místech starší brány, do níž se dalo pohodlně vjíždět, neboť ještě v předhradí nestála renesanční budova dnešního muzea. Po jejím vyzdvižení bylo nutno natočit vjezd do jádra k bráně. Proto druhým prostorem jeho východního křídla byl průjezd, kvůli němuž přisekali zeď bergfritu, který po požárech v letech 1735 a 1744 nejprve asi snížili, a tak ukryli pod střechami o jednotné výšce hřebene. Tento stav jádra hradu přetrval až do posledního velkého požáru, po němž už Ditrichštejnové nenašli (asi ani nehledali) energii a prostředky k jeho obnově.

O stáří předhradí se můžeme dohadovat. Ve zděné formě s jistotou existovalo za Viktorina z Kunštátu a Poděbrad a vévody minsterberského, ovšem těžko lze předpokládat, že by se nevelké jádro hradu až do té doby obešlo bez provozních a hospodářských objektů a tím i okruhu vnějšího opevnění. Již proto, že směrem k východu se výběžek s hradem svažoval jen mírně (stál v něm dokonce hospodářský dvůr) na severu byl terén nejprve rovinný a pak stoupal ke kostelu sv. Kateřiny. Jádro hradu obíhá zalamovaný okruh hradby, která je zčásti využitá jako vnější zed předhradí. Zatímco hradby na západě a severu jen vymezují 12-13m široký parkán, na jižní a východní straně se plocha rozšířila natolik, že tam vzniklo předhradí s nutnými provozními budovami. Dochovaná podkovovitá bašta s komorovými střílnami pro palné zbraně v severním ohybu není s okruhem svázaná, takže analogicky můžeme předpokládat dodatečné vložení dalších dvou bašt, které zachycuje nejstarší zobrazení. Ruinu druhé okrouhlé bašty nad peklem na jihozápadě též zobrazuje ilustrace Heberova pojednání a existuje i důkaz, že si ji nevymyslel. Na jiném historickém plánu z roku 1849 je zachycena, byť v posunuté poloze, čárkovaně. Stála zřejmě v nároží vnějšího hradebního okruhu. Podle nízké zdi s cimbuřím v popředí veduty z roku 1617 byly vegetací zarostlé příkopy alespoň v období pozdní gotiky obezděny.

Posledním obranným prvkem byl okrouhlý barbakán, který dosud stojí před branou předhradí na jihovýchodě. V současnosti je dostatečně zřetelný, neboť pozdní parazitní zástavbu po jeho vnějším obvodu odstranili v 80.letech 20.století. Od jihu je přístupný průjezdem v hranolové věži, od severu snad vstupovala do barbakánu cesta z města, jež vedla přes hráze bývalého Lázeňského rybníka. Věž se tváří velmi raně barokně, ale vzhled možná nabyla až za přestavby sídla v letech 1690-1693. Protože se tehdy předpokládá rezignace na pevnostní funkci hradu (např.zasypání příkopů), můžeme vyloučit pozdní stavbu barbakánu a věž(ovšem bez brány) již vidíme i na vedutě z roku 1617. Vznik celého objektu se podle sdružených oken patra dá předpokládat snad někdy v průběhu 16.století.

Zbývá se alespoň okrajově zmínit o zástavbě předhradí. Přestože jsou k dispozici plány z 18. a 19. století a dílem se dochovala přízemí budov na východě a na jihu, kvůli gruntovní přestavbě jihozápadních partií na rozměrný Kuhnův hudební sál bez stavebně historického průzkumu, lze vyslovit jen několik předběžných úvah. Dnešní přízemní budovy s půdním polopatrem byly původně dvojpodlažní (výjimečně snad trojpodlažní), úprava fasád je klasicistní až historizující. Renesanční se díky utváření kleneb (mj. zakreslených V.Friebem), jež jsou vysazeny na přizdívkách k hradbě, jeví dům severně od průjezdu (muzeum). Opět podle dochovaných a dokumentovaných kleneb se jižní segment stavení zdá mladší, možná ze 17.století. Ovšem z plánu Grimmovy sbírky vyplývá, že po polovině 18.věku byly k jeho dvornímu průčelí přiloženy chodby a vyrostla obě krátká křídla vybíhající k jihu. Jenže východní z n ich vzniklo prodloužením nárožního hranatého pavilonu, čehož se dotkneme při analýze nejstršího vyobrazení. Západní stavení pohltil nově vystavěný Kuhnův sál zastřešený rádobymansardovou střechou naprosto ahistorických proporcí. Přitom i zde podle, bohužel, nedokumentovaných znaků (výběh klenby, fragmenty oken a sgrafitové rustiky) existoval starší (renesanční) dům. Grimmův plán též dokládá úzký a patrně nevýznamný trakt při hradbě v západním parkánu. Jeho spolehlivé datování není bez archeologické sondáže možné.

Shrneme-li dosavadní poznatky, polenský hrad bergfritové dispozice vznikl někdy v půlstoletí po roce 1260. O větší přestavby se zasloužili Ronovci, spíše však páni z Pirkštejna než páni z Lipé. Za nich zřejmě dostalo předhradí kamennou ohradu. V důsledku česko-uherských válek zřejmě došlo k urychlenému zesílení vnější fortifikace hradu. Je možné, že se o to postaral Viktorin z Poděbrad, jenž započal i poválečnou obnovu. V ní pokračoval Jan Boček z Kunštátu a výsledkem byla pozdně gotická podoba západního paláce. Další velkou rozpoznatelnou přestavbu podnikl v průběhu let 1565-1590 Zachariáš z Hradce, po níž mělo jádro hradu nejméně trojkřídlou dispozici s arkádovými ochozy na severu. Nad horintály střech vyčníval pouze vrchol věže. Zato lze obtížně identifikovat případnou činnost Žejdliců ze Šenfeldu. Ditrichštejnové na hradě nesídlili a po provizorních opravách po třicetileté válce teprve na konci 17.století hrad důkladněji pozměnili. Rozšířili a upravili hlavně budovy předhradí, ovšem již bez zájmu na jeho obranné hodnotě. Poslední závažnější úpravy dokumentuje „Grimmův“ plán a po nich následoval už jen úpadek, především vlastního hradu. Velkou věž spolu s východním křídlem a částí jižního křídla zbořili mezi roky 1760-1810, což dokumentují dochované plány a nejlákavěji se jeví doba po požáru jádra hradu v roce 1794. Další postup rozpadu a památkové zajištění jsou zmíněny.

 

 

Autor článku: Jiří Jakeš

Příspěvek byl publikován v rubrice Příroda a památky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *